BRUNTÁLSKO, SVĚT (FOTO) | Sedmadvacetiletý Jaromír Helis, který pochází ze Světlé Hory na Bruntálsku, strávil dva a půl měsíce v Nepálu, a z toho pět týdnů v horách – Himalájích. Zpravodajství STA Bruntálsko přináší jeho první cestovatelský příběh.

Jmenuji se Jaromír Helis, je mi 27 let a původem pocházím ze Světlé Hory u Bruntálu. V 19 letech jsem odjel do zahraničí za prací a od té doby jsem žil i pracoval v různých zemích. Ve 22 letech jsem přišel na způsob, kterým se dá pracovat i cestovat po celém světě a od té doby se tomu věnuji. Tímto článkem bych rád představil některé z mých cest, které jsem již podnikl na 5 ze 7 kontinentů. Rád bych přiblížil život místních v těch nejodlehlejších oblastech, také životní příběhy lidí, které jsem potkal na svých cestách, a mou fotodokumentaci.

Jako první bych se rád věnoval zemi, ve které jsem strávil 2,5 měsíce, z toho 5 týdnů v horách. Touto užasnou zemí je Nepál. Jelikož se nachází v pohoří vysokého Himaláje, je jednou z nejpopulárnějších trekových destinací na celém světě. Tato země doslova překypuje obrovskou možností vysokohorských tras. Turismus se díky poloze Nepálu stal také hlavním zdrojem příjmů této země.

Jsou zde dvě hlavní trekové sezony, ve kterých se sjíždí všichni turisté. Těmito sezonami jsou duben a květen, což je jarní sezona a poté říjen a listopad před samotnou zimou. Říjen a listopad jsou nejpopulárnější měsíce na trekování, díky pomalému odstupu monzunových dešťů a následnému ochlazování ve vyšších polohách. Tento jev sebou nese pořádnou várku denního slunce a modré oblohy. Monzunové deště potom brázdí Nepálem od června do srpna. Při mé návštěvě Nepálu jsem měl zkušenost jak s monzunovými dešti, tak s ostrým Sluncem a celodenní modrou oblohou. Teď už ale k začátku mé cesty…

Do Nepálu jsem přiletěl koncem srpna 2019, což jak víme, byla stále monzunová sezona, takže každodennímu dešti, který přicházel přesně v 10 hodin ráno, se nedalo nijak utéct. Díky tomu, že jsem přijel v tuto ne moc vyhledávanou dobu ostatními turisty, jsem byl jen jeden z mála cizinců, kteří brouzdali ulicemi hlavního města Káthmándú. Jako občané České republiky máme vízovou povinnost vůči Nepálu. Tyto víza jsou ale lehce k dostání ihned po příletu na hlavním letišti. V Káthmándú jsem strávil asi 4 dny, před tím, než jsem se vydal na dlouhou cestu skrze nejvyšší pohoří světa Himaláje. Před samotným trekem bylo nutností si vyřídit určitá povolení a zaplatit vstup do Národních parků.

Můj první dojem hlavního města byl smíšený. Ze svých cest jsem byl zvyklý na ledasco, ale zde mi bylo jasné, že život v Nepálu není vůbec jednoduchý a že se nacházím v jedné z chudších zemí. Káthmándú zažilo v roce 2015 hrozivé zemětřesení o síle 7,9 stupně. Dlouhé 4 roky po tragické události stále bylo vidět, že se město ještě ani zdaleka nevzpamatovalo. Chudoba ani zemětřesením zasažené Káthmándú neubíralo Nepálcům na jejich otevřenosti, přátelskosti, kterou drtivá většina překypovala a se kterou se dnes již málo setkáme v našem západním světě.

Pátý den jsem vstával připravený a nabuzený na nové dobrodružství, které nás čekalo. Říkám nás, jelikož obrovskou shodou okolností do Nepálu přijel i můj kamarád Honza, kterého jsem potkal při svých toulkách Kanadou. Tak jsme se rozhodli naše cesty spojit a vydat se na první trek společně a to bez jakýchkoliv průvodců nebo jiných cestovních agentur. Ráno, kolem 3 hodiny, jsme se vydali na místo, odkud jel autobus směřující do naší cílové destinace. Cesta autobusem byla dlouhá a únavná. Strávili jsme asi 10 hodin jízdou pouhých 120 kilometrů. Byli zde části nezpevněných cest, široké jen o něco více, než samotný autobus. Když jsme se ocitli na nezpevněné krajnici, ze které vedla 700 metrů hluboká propast, byl to opravdu zážitek. Nakonec jsme ale dorazili v pořádku do malého města v Himalájích Siabru Bensy s nadmořskou výškou 1500 m.n.m. Nacházeli jsme se od Tibetských hranic pouhých 50 kilometrů.

Na druhý den ráno jsme začínali naší cestu džunglí, kterou jsme pochodovali celé dva dny. Zde nám nezbývalo nic jiného, než se brodit bahnem, které bylo díky každodenním dešťům v některých místech pořádně hluboké. První 3 dny, než jsme vystoupali výše a dostali se s džungle do horského pásma, nám celé dny dělali společnost mouchy, komáři, ale hlavně pijavice, které nám nedaly za celou cestu pokoj. Po přechodu do horského pásma na nás začaly vykukovat naše první 7tisícovky, nejvyšší Langtang Lirung vysoká 7227 metrů. Bohužel jsme měli každý den jen do 10. hodiny rána na to, abychom si užili výhledy, které pak zmizely v oblacích. Výhledy byly dechberoucí a myslím, že i kdybychom měli celý den, nebyli bychom schopní se nabažit té krásy.

Po několika těžkých, promáčených a nebezpečných dnech jsme se dostali do poslední vesnice Kyanjin Gompa ležící v nadmořské výšce 4770 m. Nebezpečných jsem zmínil, protože v období dešťů dochází k velkých sesuvům půdy v horách. I když si to spousta lidí neuvědomuje, tak ten opravdový nepřítel v horách je nadmořská výška, která na každého jednotlivce působí jinak. Takže bylo potřeba doslova postupovat krůček po krůčku, aby se tělo stačilo postupně aklimatizovat s řidším vzduchem. Tohle je opravdový nepřítel, kterého každoročně podcení spousta lidí. Následkem se stává otok mozku a smrt. Tuto věc jsme si oba dobře nastudovali a díky strachu jsme postupovali pomalu, tak jak je doporučované, a to ne více jak 300 až 500 výškových metrů za den. Já ji hned pocítil další ráno, při výstupu na vrchol v 5 000 metrech. Ihned mě šíleně rozbolela hlava a místy se mi i začala motat, což jsou první příznaky. Nic jiného nezbylo a rychle jsme utíkali do nižších poloh.

Po celou dobu tohoto 96 kilometrového treku jsme spávali u místních lidí, sdíleli s nimi jejich kuchyň a obydlí. To nám dalo jedinečnou možnost pozorovat jejich každodenní život. Mluvíme zde o životě, který není jednoduchý a je úplně odlišný od toho, jak ho známe my. I zde se život mění a lidé zde pomaličku, ale jistě opouštějí od svých starých zvyků, způsobů obživy a začínají být závislý na turismu. Život zde pomalu plyne v souznění s přírodou, neřeší se jaké je datum, kolik je hodin a všichni žijí v poklidu bez jakéhokoliv stresu. Lidé zde nejsou závistiví a celá vesnice funguje jako jedna rodina. Jsou schopní dát hladovým i z toho nesmírného mála, které mají.

Ta pro nás asi nepředstavitelná stránka každodenního života v těchto vesnicích je potřeba čehokoliv z nejbližšího města kam vede cesta a nachází se obchod. Cesta zde trvá 4 dny pěšky do obchodu a poté 4 dny vše nést na zádech zpátky domů do opravdu strmých hor. V tomto případě si myslím, že si člověk rozmyslí, co opravdu potřebuje a co si napíše do svého skromného seznamu. V našem případě jsme potkali několik lidí nesoucí trámy jeden po druhém, aby si mohli postavit dům či opravit střechu. Teď si spočítejte, kolik jich člověk může vynést naráz do obrovských svahů a kolik je asi potřeba, aby si opravil střechu. Po 96 kilometrech v nohách a 11 dnech v Himalájích jsme se vrátili zpátky do Káthmándú, kde se naše cesty rozdělili.

Po třech dnech plných odpočinku a vydatného jídla začala příprava na mou druhou, tentokrát třítýdenní cestu. Trasa, kterou jsem si zvolil, se jmenovala Three passes, což znamená cesta tří 5500 metrů vysokých průsmyků, vedoucí přes základní tábor k výstupu na nejvyšší horu světa Mt. Everest. Byl to jeden z těžších treků, které se v Nepálu nachází a to díky své délce 280 kilometrů, což je díky nadmořské výšce a váze batohu jednotlivce opravdu náročné. Co se váhy batohu týče, myslím, že v průměru si lidé nosili se vším všudy 10 kilo. Díky mé předchozí zkušenosti jsem věděl, že nebudu 3 týdny jíst nic jiného než místní specialitu Dhal Bhat, což je rýže s bramborem a čočková polévka, která se jí třikrát denně. Rozhodl jsem se tedy, že si nakoupím pořádné zásoby jídla, abych nemusel 3 týdny trpět hlady a tak můj batoh vážil i s vodou 16 kilo.

Cesta autobusem nám trvala opět asi 12 hodin, jen s tím rozdílem, že už tak hladce neprobíhala. Jako první jsme měli dopravní nehodu s protijedoucím džípem a poté jsme srazili pasoucí se kozu. Při srážce kozy bylo krásné, když se sběhl celý autobus a Nepálci se snažili ubohou kozu zachránit. Dokonce tam byl pán, který jí dával dýchání z úst do úst. Nakonec vše dobře dopadlo a pasáček odcházel s živou kozou v náruči za doprovodu potlesku celého autobusu. Naše cesta končila v městečku Salleri. Odtud jsem další den ráno vyrážel vstříc novému dobrodružství, zakončené výhledem na Mt. Everest.

Prvních pár dní bylo úplně stejných jako předchozí trek, jen s tím rozdílem, že komáři byli ještě nesnesitelnější a pijavic bylo daleko více. Tato oblast byla o něco více obydlená, díky většímu množství turistů, kteří zde přijíždějí objevovat krásy regionu Everest. Každý den jsem procházel alespoň jednou malou vesnicí, kde jsem si dal krátkou pauzu, oběd u místních a pokračoval dále. Po pár dnech v horách jsem potkal Utaha z Turkmenistánu, Zakka z Kanady a Míšu z České republiky. Každý z nás se vypravil do hor sám a nakonec jsme skončili jako jedna nerozlučná parta až do našich posledních společných kilometrů. Netrávili jsme spolu celé dny, každý si pochodoval tempem, které mu vyhovovalo, jen ke konci dne jsme se vždycky sešli a nocovali spolu ve stejném domě.

Každý den, kolem 6 hodiny ráno, jsme vyráželi a den jsme zakončovali někdy kolem třetí hodiny odpoledne. Byli také dny, ve kterých jsme přecházeli ledovce a museli vyrážet už ve 4 hodiny ráno, protože sluneční svit způsobuje pohyb ledovců a to může být nebezpečné. Večeře se podávala nejpozději v 6 hodin večer. Po večeři se sešla celá rodina a všichni, kteří u nich byli ubytovaní, a sedělo se ve společenské místnosti kolem krbových kamen, ve kterých se topilo sušeným kravským lejnem. Jelikož jsme se neznali, tak jsme večery strávili povídáním si o svých životech, či cestovatelských zážitcích a také nehráli nic jiného než karty. O teplé vodě se nám mohlo všem jenom zdát a tak hygiena byla asi nejtvrdší část dne. Představte si, že jdete ven, kde fučí studený vítr a vy se musíte vysvléct donaha a umýt se vodou, která má v sobě kusy ledu. Patřím mezi lidi, kterým otužování nevadí, ale tohle bylo opravdu moc i na mě.

Měli jsme v nohách již 7. těžký den v řadě, když přišel přechod prvního průsmyku. Tu noc jsme spali ve výšce 5 000 metrů a další den ve 4 hodiny ráno jsme se vydali do 5530 metrů přes první průsmyk. Tu noc toho nikdo z nás moc nenaspal, všichni jsme byli strašně zavzdušnění, bolela nás hlava a měli i menší závratě. Zde se mi stalo něco, na co nikdy nezapomenu. V noci jsem se asi dvakrát vzbudil s tím, že se dusím a nemůžu dýchat. Bylo to, jako by vám někdo dal polštář na obličej a chtěl vás udusit, jenže v našem případě tam žádný polštář nebyl a šlo zase o řidší vzduch a o to, že se naše těla ještě neaklimatizovala. Některé věci v životě je těžké pochopit, pokud je člověk nezažije na vlastní kůži, tohle je rozhodně jedna z nich.

Další den byl nejtěžší v mém životě, který jsme po 10 hodinách chůze zvládli. Všechny nás popohánělo, že další den se budeme probouzet před nejvyšší horou světa a konečně ji z blízka uvidíme. Když jsme se dostali na místo, ze kterého je nejlepší výhled na Mt. Everest, všichni jsme na pár chvil byli ticho a užívali si kouzlo okamžiku. Pak nám ale všem došlo, co jsme dokázali a začali skákat do vzduchu, radovat se a užívat si to plnými doušky. To odpoledne byla modrá obloha, bez jediného mráčku a my tu horu měli jako na dlani. Bohužel byla strašlivá zima a tak jsme po půl hodině museli toto kouzelné místo opustit. O několik dní později jsme měli tu čest, potkat a popovídat si z jedním ze Šerpů, který tuto horu zdolal dvanáctkrát. Šerpové jsou praví hrdinové, kteří na sebe berou největší risk při zdolávání této hory. Jsou to právě oni, kteří zajišťují lana a žebříky, které zbytek výpravy používá.

Po 10 dnech v nohách byla naše těla plně aklimatizovaná do výšek, ve kterých jsme se nacházeli a naše těla tak silné a zvyklé na tíhu batohu, že nám již nedělal žádný další výstup potíže. Naší poslední větší zastávkou byla vesnička Gokyo, ve které jsme strávili 3 dny, jen relaxací a procházkami kolem průzračně modrého jezera s občasným výhledem na Everest. V průběhu dne jsme se slunili na krásných 20 stupních, ale noci jsme se stále klepali zimou v mínusových teplotách. Z Gokyo jsme se rozloučili a pokračovali v cestě přes náš poslední průsmyk Renjo La s výškou 5 418 m. Počínaje tímto průsmykem naše cesta vedla pomalu, ale jistě z vysokých Himálájí zpátky do vesničky, odkud jsme vyrazili. Po dlouhých 7 dnech, jsme se unavení, špinavý a hladový dostali do vesnice, odkud jsme si vzali autobus zpátky do Káthmándú. Zde jsme ještě spolu strávili posledních pár dní a odtud jsme si již všichni šli svou vlastní cestou, teda kromě Zaka, ten mě doprovázel další měsíc na cestě do Indie….

Pro ty, které by zajímala stránka finanční, tak zde uvedu pár příkladů. Za ubytování jsem platil v průměru 80 Kč/noc, jídlo v místní restauraci 40Kč/porce, jídlo na ulici 10Kč/porce. S těmito cenami jsem se dostal v průměru na 350 korun za den se vším všudy.

Autor a foto: Jaromír Helis