ÚVALNO (FOTO) | Před osmdesáti lety zažili naši legionáři násilné vystěhování. „Z letadel padaly letáky, kde bylo napsáno, že každému Čechovi by patřila kule do hlavy…“ popisovala začátek druhé světové války rodačka z legionářské kolonie a sedmaosmdesátiletá pamětnice Marie Čuboková z Úvalna na Krnovsku.
Na bývalém statku maďarského velkostatkáře, který se nacházel na území Slovenska u hranic s Podkarpatskou Rusí, v roce 1923 založili legionáři z první světové války osadu – vesnici Stráž při Čope. Našim legionářům tam tehdy nově vzniklé Československo nabízelo uvolněnou zemědělskou půdu. Těchto možností využili i strýcové Jan a Hynek od rodačky z legionářské kolonie a pamětnice Marie Čubokové, rodným příjmením Drozdové.
S rodinami a se svým hospodářstvím se nakonec přestěhovali do osady a začali tam budovat vesnici. Několik let jim trvalo, než zúrodnili močálovitou půdu, postavili nové hospodářské budovy a obytné domy. Tamním zemědělcům chyběl ale kovář, proto do osady pozvali k pomoci i otce Marie Čubokové Josefa. Ten se ve Stráži při Čope oženil s o pětadvacet let mladší Kateřinou Malešovou, se kterou měl jedinou dceru Marii – dnes už pamětnici a rodačku z legionářské kolonie, která ve svých sedmaosmdesáti letech nyní žije v Úvalně na Krnovsku.
Při vyprávění historek ze svého dětství a mládí, neopomněla ani zdůraznit jednu vzpomínku, na kterou nikdy nezapomene. Když chodila do školy, kterou navštěvovaly slovenské, rusínské a maďarské děti, nesměla mluvit svou rodnou řečí. „Ve škole se vyučovalo ve slovenštině. Pan učitel nám zakázal mluvit mezi sebou rodnou řečí. Mohli jsme mluvit jen slovensky a maďarsky. Nadržoval hlavně Maďarům,“ vzpomínala na své dětství Marie Čuboková.
Začátkem druhé světové války přišlo násilné vystěhování
Psal se rok 1938. Pro Československo začalo katastrofické období. Nacistické Německo zabralo pohraniční oblasti Čech a Moravy, Těšínsko obsadilo Polsko. Území osídlené maďarskou menšinou si nárokovalo Maďarsko. Období začalo být pro všechny kruté.
„V záři tohoto roku padaly z nebe letáky. Pouštěli je Maďaři z letadel. Bylo tam napsané: Už dlouho Češi jedli váš chléb a každému Čechovi by patřila kule do hlavy a mnoho dalších podobných hrozných věcí. Tou dobou se objevovaly i mobilizační vyhlášky, že chlapci musí nárokovat do kasáren a mnoho dalšího. Už se blížila druhá světová válka,“ popisovala začátek hrůzného období pamětnice Marie Čuboková.
Do jejich vesnice pak v jeden den vtrhli maďarští vojáci. „Začali si tam dělat kuchyně, vzali nám dobytek, slepice, laťky z plotů a pak jsme viděli, jak četníci odvádí rodiny z naší vesnice. Nakonec jsme museli odejít všichni. Moje maminka byla oblečená v pracovním oděvu z chléva, kde se starala o dobytek, nasadila si jen gumáky a museli jsme odejít. Nic jiného jsme sebou neměli,“ pokračovala rodačka z legionářské kolonie.
„Zahnali nás všechny do jednoho prázdného domku. Tam začala prohlídka a sepisovali nás. Sebrali nám zlaté řetízky u hodinek, peníze, kapesní nožíky, prstýnky – zůstali nám všem prázdné kapse. Hlavně pro muže to byla potupa. Večer nás na koňských povozech zavezli na četnickou stanici a opět jsme museli stát v řadě a oni nás kontrolovali a sepisovali. Byla to velmi smutná atmosféra, všichni měli slzy v očích, jak se k nám chovali a pořád nás někde do neznáma přesouvali,“ dodala Marie Čuboková.
Všechny nakonec odvezli do Královského Chlmce, kde je zavřeli do cely. „Nedostali jsme tam ani najíst ani napít a ležet jsme museli na holých pryčnách. Večer nás všechny odvezli do Užhorodu, kde si nás převzali českoslovenští vojáci a ti pak zařídili převoz na Moravu,“ vzpomínala pamětnice.
Rodačka z legionářské osady Marie Čuboková se s rodiči do Stráže při Čope vrátit už nemohla. Přišli tak o všechno, co měli a co si tam vybudovali a museli na Moravě začít úplně od začátku, a to v době druhé světové války.
„Dnešní generace nemá ani ponětí, jaká utrpení a strach jsme prožívali – o rodinu, o sebe. Báli jsme se, aby se tatínek při cestě z práce neztratil a nesebralo ho gestapo, jak mnozí ze závisti udávali druhé. Přeji si, aby už žádná válka nebyla. Aby se lidé měli rádi, byli skromní, nebyli nároční, měli se rádi a byli pokorní. Aby se nemstili jeden druhému. Teď je velká honba za penězi, ale to nikomu nedělá pokoj v duši. Kdo má hodně peněz, stejně není duševně klidný a radostný. Mějte se všichni rádi, pomáhejte si a odpouštějte si,“ v závěru zdůraznila rodačka z legionářské kolonie a pamětnice Marie Čuboková.
